Společné svátky ...

Můj manžel již několik let pracuje v zahraničí. Když jsem jej poznala, věděla jsem jaký je jeho životní styl a že je více mimo dům než doma. Láska si jednak nevybírá a tak jsem bohužel neměla jiné východisko, než souhlasit s takovými podmínkami. Naštěstí oba patříme k těm osobám, které spolu nemusí trávit 24 hodiny denně.

Vše bylo v pořádku, dokud jsem neotěhotněla. Devět měsíců rychle uteklo a když jsem se musela začít zajímat přes 24 hodin malým dítětem , přestalo se mi to líbit. Můj život se změnil o 180 stupňů. Tak jak jsem dříve žila volná jako pták, od narození dítěte jsem nemohla z domu vyjít ani na 5 minut. První měsíc byl strašný, malá chtěla stále jen jíst, spát a plakat. Nejhorší ale bylo to, že jsem se nemohla spoléhat na ničí pomoc. Moji rodiče bydlí od nás 130 km a Tomášovi ještě dál. Závidím kamarádkám, které mají celodenní pomoc rodičů.

Nejhorší v tom všem bylo to, že moje firma chtěla zmenšit počet pracovníků. Dozvěděla jsem se, že po mateřské dostanu výpověď.

Společně s manželem jsme proto došli k závěru, že si sbalím kufry a spolu s naší dcerkou pojedeme za ním.

Stěhování nebylo až tak jednoduché, trochu těch věcí k převezení bylo. Tomáš poprosil svého známého, který pronajímá dodávkové auta o pronájem jednoho takového za dobrou cenu. Kdybychom totiž pronajali stěhovací firmu, stálo by nás to majetek. Tím spíše, že naše věci měli jet do Francie. Ušetřili jsme, jelikož trajekt do Francie nestál nás moc peněz.

Můj muž našel nějaké levné trajekty a stále s nimi cestuje.

Jak do té chvíle jsem ze stěhování nadšená. Pomalu už koukám po nabídkách práce. Z toho co vidím, neměl by být problém s nalezením nějaké práce pro mne.